Katolická asociace nemocničních kaplanů

Stáří a nemoc jsou integrální součástí našeho života, a týkají se tedy nás všech. Velmi často ovšem zapomínáme, že se nejedná o izolované fenomény, které lze vždy nějakým způsobem řešit a vyřešit. Naopak v řadě případů jde o stavy dlouhodobé a někdy i celoživotní.

Zcela ústřední otázkou pak zde je, jakým způsobem ovlivní negativní zdravotní stav jedince jeho celý život, tedy jaká je jeho schopnost přijmout skutečnost svého změněného zdravotního stavu, ale i fungovat v osobním a pracovním životě. O kvalitě života nemusí nutně rozhodovat charakter nemoci, ale naše schopnost poprat se s ní a psychicky se adaptovat. Pacientům s dlouhodobými zdravotními problémy často věnujeme maximální zdravotní péči, zanedbáváme nicméně péči psychosociální, přestože právě ta může rozhodovat o průběhu nemoci a kvalitě života.

Psychosociální adaptaci lze definovat jako schopnost integrace onemocnění nebo zdravotního postižení do jednotlivých oblastí života, identity, sebepojetí a vnímání těla. Předkládaná publikace systematicky shrnuje problematiku psychosociální adaptace ve stáří a nemoci. Věnuje se širším teoretickým souvislostem, popisuje současné modely psychosociální adaptace, ale poskytuje též konkrétní postupy v oblasti komunikace a hodnocení psychosociální adaptace. Obsahuje rovněž původní data ze studie o psychosociální adaptaci seniorů v ČR. Jedná se o první publikaci k tématu psychosociální adaptace ve stáří a nemoci v ČR.

Jaké to je, když v rodině zemře dítě? Pro rodiče, sourozence, příbuzné a přátele... nepředstavitelné. Ale jaké to je pro odborníky, kteří do rodiny přicházejí v nejtěžších chvílích jejího života a jsou zde mnohdy jen na krátký čas? Jak jsou situací zasaženi a jak je tím zasažena jejich rodina, jak se na jejich práci dívají přátelé a kolegové? To není něco, o čem se dá mluvit nahlas, to jsou Příběhy vyprávěné šeptem.

Jsem dětská psycholožka dvou paliativních týmů - v nemocnici a v domácím hospici. Provázím rodiny v době, kdy jim umírá dítě. Provázím také děti, kterým umírá sourozenec nebo rodič. Jejich příběhy střežím ve svém srdci. S respektem k intimitě takových okamžiků a se zachováním důvěrnosti pro všechny, které jsem měla možnost osobně potkat, bych se chtěla pokusit jejich příběhy vyprávět, podělit se o zkušenosti, které jsem díky nim získala. Cítím jako svoji povinnost nenechat si je pro sebe.